.png){kind=logo}
Karolína Dobšíčková je psycholožka, PCA terapeutka a členka České asociace pro psychoterapii. Ve své terapeutovně se potkává s dětmi i dospělými a mezi její služby patří i krizová intervence. V rozhovoru se podíváme třeba na to, jak může tvorba podpořit naše duševní zdraví nebo jak do toho všeho zapadá mindfulness.
Na začátku své praxe jste se pustila do lektorství primární prevence, po studiu jste pracovala jako školní psycholog a brzy na to jste se věnovala rodinám v rámci práce v OSPOD. V takových prostředích jsou emoce a práce na psychickém zdraví všudypřítomné, že?
To ano. Vlastně si myslím, že v jakékoli oblasti, kde pracujete s lidmi to s sebou nese do jisté míry i práci s jejich a svými emocemi. Emoce jsou prostě nedílnou součástí nás, jsou našimi informátory, potřebujeme je. Bohužel se ale stále setkávám s tím, že určitou skupinu emocí vnímáme jako negativní, stydíme se za ně a snažíme se je někam schovat. Ony na nás ale počkají a nakonec se projeví ještě v intenzivnější formě.
Podobné je to i s otázkou duševního zdraví - vnímám, že se na tohle téma dává čím dál větší důraz, ale někdy sklouzáváme zpět k takovému “ažpakismu” - budu se o sebe starat AŽ, dám si pauzu AŽ, začnu dělat, co mě bavilo AŽ. Jenže za každým až čeká další až. Proto vnímám jako hodně důležitou součást své práce v terapii, na přednáškách i na sociálních sítích tohle téma otevírat a podporovat lidi v hledání jejich zdrojů.
Rozumím. Když zůstaneme u dětí - ty se rády vyjadřují pomocí kreativních aktivit, jako je malování nebo různé vyrábění, což jsme my dospělí v návalu povinností upozadili. Může tvorba přispívat k duševnímu zdraví?
Jednak jsme to upozadili a také jsme ztratili tu dětskou svobodu. Do určitého věku dítě tvoří z prosté radosti, zvídavosti, experimentuje a nehodnotí. To, co vytváří, nemusí mít nějaký účel, smysl nebo finanční přínos. Postupně se ale víc a víc setkává s tím, že výtvory se nějak hodnotí a porovnávají, což vede k naprostému svázaní, sebekritice, zapomeneme na radostný proces a soustředíme se na perfektní výsledek, což nás pak může odradit od jakéhokoli projevu.
Pokud si toto ale uvědomíme, můžeme s tím pracovat - následujeme proces, napojíme se na vlastní prožívání, objevujeme své vnitřní pocity a dáme jim průchod, ponoříme se do flow a jsme tady a teď. To může být velmi léčivé a rozvojové.
Pojďme si tedy představit dospělého jedince, který se ocitl v náročné životní situaci. Může mu tvorba pomoci rozklíčovat emoce a myšlenky?
Určitě může. Je také mnoho terapeutických směrů, které s tím pracují. Pokud se člověk dostane do tíživé situace a např. jde na terapii, většinou o svých obtížích mluví. Náš jazyk je ale stále dost korigovaný rozumem a omezený jazykem. Mluvit může hodně pomoci, ale někdy to přes slova nejde a tady můžeme na problémy nahlédnout skrz jinou optiku.
Samotná tvorba nám může pomoci se zastavit, nadechnout, být více přítomní, odklonit pozornost jiným směrem a odpočinout si. A jak jste zmínila, pokud se nám podaří netvořit pro výsledek, ale pro proces, může nám konečné dílo vyjevit různá témata. Tam je ale důležité věnovat nějaký čas určitému debriefingu a zamyslet se, co tam vidím, jaké z toho mám pocity, co mě k tomu napadá.
Když jsme v určitou chvíli naštvaní nebo plní radosti, je to zřejmě trochu jiné než prožívání silného traumatu. Může tvůrčí proces pomoci i v takovém případě?
Může to určitě pomoci jako nějaký ventil emocí. Někdy tím lidé mohou komunikovat svůj vnitřní stav svému okolí, protože jinými způsoby to pro ně není možné. A i v léčbě traumatu se práce s kreativními technikami používá, protože některá témata se zpracovávají lépe beze slov.
Tady ale chci dodat, že pokud chceme cíleně využít tvorbu k nějakému sebepoznání, nebo zpracování těžkých témat, je dobré vyhledat podporu proškoleného odborníka, který se tímto směrem zabývá, ví, jak techniky použít, jaké mají limity a pokud se v průběhu objeví nějaký zvlášť těžký obsah, dá člověku dostatečnou intervenci.
Ráda bych se pozastavila nad tvůrčím procesem jako takovým. Jaký je vztah mezi ním a našimi emocemi?
To je zajímavá otázka. Vnímám to tak, že to je hodně individuální a velkou roli v tom hraje právě to, jak s jakýmkoli uměleckým projevem nakládáme. Abychom do svého tvůrčího procesu dostali zpět své skutečné emoce, je potřeba se nejdřív zbavit hodnocení a nálepek, protože jediná relevantní otázka je “těší mě to?”
Hraje zde nějaký význam i akcent na mindfulness, neboli umění všímavosti?
Řekla bych, že značný - představte si, jak vaší hlavou pořád víří myšlenky, nekonečný to-do list a pak si sednete k čistému papíru, tančíte nebo skládáte hudbu - a svět kolem utichne, nesplněné úkoly zmizí a vy jen jste a tvoříte.
A když na to máte podmínky, tak se proberete za 3 hodiny a nechápete, jak ten čas utekl - to protože jste byli ve flow, vaše pozornost byla naprosto soustředěná, byli jste tady a teď. A když nijak neplánujete, ale následujete jen impulsy, které k vám přichází z těla, tak jste k sobě maximálně všímaví.
Když tvořím, občas nabývám dojmu, že si v sobě trochu “uklidím” a reflektuji situace toho dne. Může to tak skutečně být nebo zde hraje roli uklidnění, ticho, čas pro sebe a další faktory?
Nevím, jak to máte vy, ale já na sobě často pozoruju, že už vlastně nedokážu dělat jen jednu věc, směřovat pozornost jen jedním směrem - u televize koukám do mobilu, u vaření poslouchám podcast, u hry s dětmi odbíhám dělat další věci.
Naše mysl je roztříštěná, jako kdybychom byli v neustálém běhu a stresu, že nestíháme. Zvykli jsme si se neustále zahlcovat, nenechat naše smysly ani na chvíli odpočinout a pak když máme dělat jen jednu věc, tak nás to často nudí. Ale když tvořím něco rukama, je to ta chvíle kdy se zastavím, jsem na místě jen se sebou a pro sebe.
Někteří příznivci Objevovny zápasí s určitými duševními nemocemi. Můžeme prostřednictvím tvůrčího procesu vylepšit svůj stav, lépe přijmout sami sebe či své emoce?
Každý léčebný program zahrnuje i různé pracovní a tvůrčí aktivity - keramická hlína, koláže, malování, šití, péče o zahradu aj. Je to právě to, že se člověk zastaví a nasměruje svou pozornost jedním směrem.
V kresbě mohou dát průchod svému vnitřnímu světu a komunikovat tak i se svým okolím, takže to je nejen prostředek jak ventilovat emoce, ale i jak se přiblížit druhým k pochopení a přijetí. Kontakt s různými materiály může být sám o sobě zklidňující, nebo do něj můžu vypustit kus svého tlaku, když práce s ním vyžaduje víc fyzické síly (např. linoryt) - tvůrčí proces v nejrůznějších podobách má rozhodně nenahraditelné místo.
Tvorba se využívá i jako prostředek léčby v rámci arteterapie. Můžeme nějaké prvky z této metody uplatňovat i doma, jako doplněk terapií či jako prevenci?
Tvoření je skvělý pomocník, jak doplnit své zdroje, jak se zastavit, odpočinout si, “vyprázdnit” hlavu, učit se být tady a teď a napojit se na své prožívání - emoční i tělesné. To všechno jsou dovednosti, které nám mohou být velmi nápomocné, když se ocitneme v nějaké náročnější situaci - umět zastavit myšlenky, vyznat se ve svých emocích, mít dostatečně nabitou vnitřní baterku, nehodnotit se a nekritizovat, důvěřovat procesu. Taky jsme už zmínily, že v naší tvorbě se nám můžou vyjevovat různá témata k zamyšlení a k další práci na sobě.
Máte nějaké praktické tipy, jak pečovat o své psychické zdraví - ať už tvořením či jinak?
Já se klientů vždy ptám - Co vám v minulosti fungovalo? U čeho jste si odpočinuli? U čeho jste dokázali vypnout hlavu? Co vás bavilo, naplňovalo a měli jste z toho radost? Co jste dělali pravidelně? Co vám dobíjelo baterky? Nebo je něco, co jste vždycky chtěli zkusit? A pak pokračujeme - Děláte to i teď nebo se to někam ztratilo? Jak se změnily podmínky, že vnímáte, že to teď nejde? Jaký kompromis by se dal vymyslet, abyste si váš zdroj mohli vrátit do života? Jaký konkrétní malý krok můžete udělat?
Věřím, že každý si musí najít to svoje, protože každému funguje něco jiného. A i když vystoupit ze svého stereotypu a začít dělat něco jinak bude na začátku vyžadovat jistou investici, tak je to věc, která se vyplatí. Protože investujeme do nejdůležitější osoby v našem životě - do sebe.
Tip: Jak na soucit k sobě samé jsem psala zde